Kdykoliv má člověk nějaké příjmy, musí je zdanit. I kdyby byl skálopevně přesvědčený o tom, že si stát ani v nejmenším nezaslouží, aby se s ním dotyčný o svoje peníze dělil, musí se prostě daně platit, a to v takové výši, jak jsou těmi nahoře nařízeny. A ten, kdo by je neuhradil, by se vystavoval logicky riziku adekvátního postihu.
Ovšem tatíček stát ve své ‚benevolentnosti‘ v některých situacích část daní, jež mu mají být odváděny, odpouští. To ale pochopitelně jedině v situacích, kdy je to z nějakého důvodu celospolečensky žádoucí, když se určitou úlevou na daních lidé motivují, aby dělali něco, k čemu by se jinak nejspíše z různých důvodů neodhodlali ke škodě těch ostatních.
Existují tak třeba takzvaná bezúplatná plnění, jež souvisejí v první řadě se zdravotní pomocí nějakým jiným osobám.
Vezměme si třeba takové bezpříspěvkové odběry krve. Krev je potřebná našemu zdravotnictví, je nenahraditelná, a přitom je dárců nedostatek. A jak lépe lidi motivovat, než právě nějakou tou finanční výhodou, že? Za každý odběr si tak lze ze základu daně odečíst tři tisícovky, což by mělo přimět k dárcovství ty, kteří by sice byli ochotni, jenže se řídí heslem, že zadarmo ani kuře nehrabe.
Podobně si pak lze ze základu daně odečíst dvacet tisíc za odběr krvetvorných buněk nebo za odběr orgánu od žijících dárců.
Kolik bude pro určitého člověka činit v této souvislosti jeho zvýhodnění, to může dotyčnému ukázat v případě toho, co nazýváme bezúplatná plnění https://www.kalkulackacistemzdy.cz/danove-priznani-bezuplatna-plneni. Tady si každý může spočítat, co z toho bude mít, když se nabídne pro některý z podobných účelů.
A co to v praxi obnáší? To, že si musí mít onen člověk možnost odečíst ze základu daně minimálně tisíc korun nebo dvě procenta základu daně, a naopak maximem je tu patnáct procent.
Není to nic světoborného, ale leckomu to může přijít vhod. Byť třeba i jen z finančních důvodů, což nezní nijak vznešeně.